Členstvo Okrašlovacího spolku

František Heinz (1849–1935)

Významný člen okrašlovací spolku mezi lety 1904 – 1918 . Narodil se 4. prosince 1849 a byl pokřtěn farářem Vojtěchem Čížkem. Byl synem uznávaného hostinské a majitele dostavníkové společnosti Antonína Heinze. Po smrti svého otce v r. 1881 ujal se živnosti “Na Knížecí”, kterou vedl se svou matkou Aloisií a poté vzal do nájmu ještě sousední hostinec “U bílého lva”. V r. 1890 umírá i jeho matka a od té doby živnosti řídí se svou ženou Marií, rozenou Pechovou. S　tou se oženil dne 24. ledna 1867. Roku 1895 kupují manželé velký a honosný dům čp. 37, ve které zřídili tak zvanou “Smíchovskou restauraci”. V r. 1897 bylo na Dobříši zřízenou vlakové nádraží, k　němuž František zavedl dopravu omnibusem, který dopravoval cestující k jednotlivým odjezdům vlaků. Františkův hotel v　tom čase nabýval stále větší popularity u turistů s　Prahy a Písku. R. 1907 opouští hotel “Na Knížecí” a nastálo se stěhuje do čp. 37. Marie Barbora umírá 12. ledna 1913. Po světové válce je jeho živnost již známá v　širokém okolí. Největším svátkem pro něj byl, když jeho hotel navštívil T. G. Masaryk, první Československý president. František Heinz zemřel sešlostí věkem 13. října 1935 v　čp. 490 na Dobříši

Adolf Schart (1899–1942)

Byl vletech 1932 – 1942 starostou města, ale také mezi lety 1934 – 1942 předsedou Okrašlovacího spolku. Díky jeho postavení dokázal spolek prosadit v　městské radě mnoho dobrého pro zkrášlení města. Přesto to byl muž, který dokázal předsednictvu spolku říci ne. Nenechal se snadno ovlivnit, což se mu kladlo ke cti.
Adolf  Schart se narodil 2. června 1899 v　Kopidlně v　početné rodině strojvedoucího. Po r. 1901 se rodina přestěhovala do Prahy, kde Adolf vystudoval Vyšší průmyslovou školu strojírenskou. Po odchodu ze školy nastoupil do železáren ve Staré Huti u Dobříše, kde žil a pracoval jeho dědeček, truhlářský mistr. Díky tomu nemusel nastoupit ,jako inženýr strojírny, do války. Na železárny, na které během 1. svět. války, byl nařízen vojenský  dohled, jako dodavatele prorakousko-uherskou armádu.
Po skončení války se svedením závodu nepohodl votázkách na modernizaci závodu, které jako inženýr navrhoval. Pokoušel se také zasadit o zlepšení a řešení sociálních podmínek, včetně zvyšování mezd. Vr. 1922 železárny opustil. Tento rok přešly železárny do vlastnictví akciové společnosti. Předsedou se stal ředitel dobříšského panství Václav Palivec. Akciová společnost vstoupila do kartelu se strojírenskými továrnami v Hořovicích a Komárově. Část strojírny byla pronajata firmě Adolf Bleichert, která měla svůj hlavní závod vLipsku a zabývala se výrobou lanovek. Přes tyto změny přestala továrna prosperovat a 26. srpna 1926 byla továrna uzavřena.
V　r. 1919 si vzal za manželku dceru hoteliéra Heinze ,Otýlii. Po odchodu s　železáren jej Heinz zaměstnal ve svém hotelu “Na knížecí” Vr. 1920 se jim narodila dcera Dagmar. Adolf Schart byl vDobříši veřejně činný vSokole, ve straně Českých socialistů a byl členem městského zastupitelstva. V　r. 1932 byl zvolen za starostu města Dobříše. V　letech prohlubující se hospodářské krize se všemocně snaží dostat město z　propadu. I tak se nadále zvyšovala nezaměstnanost, vrukavičkářské výrobě klesaly mzdy, zemědělci s　obtížemi odváděli daně a poplatky. Dobříš se nadále více zadlužovala. Byl iniciátorem různých sbírek pro nezaměstnané a nemajetné rodiny. Pro nejchudší rodiny nechal zakoupit sádlo a uhlí. Jak na Dobříši, tak ve Staré Huti byly zavedeny potravinové lístky vhodnotě 10 Kč na týden pro celou rodinu. Vr. 1934 se stává předsedou Okrašlovacího spolku. Za jeho starostování dochází  krozvoji vodovodní sítě a vydláždění části Riegrova náměstí (Mírového) . Město se snažil vést svědomitě a vmoderním duchu.
Vdobě zlepšování hospodářských poměrů nastávají problémy snastupujícím fašismem Německu. Na žádost Karla Čapka přislíbil vydání domovského práva vDobříši německým antifašistům a nadále vystupoval statečně na obranu republiky vdobě ohrožení Československa. Jeho dcera Dagmar byla vtěch pohnutých časech na studijním pobytu ve Francii. Její matka , jež se bála války a chtěla mít dceru doma, ji vyzvala aby se vrátila. Ta však odmítla. Proto jí přilákala lstí, že je otec vážně nemocný. Aniž by si to uvědomila, odsoudila dceru ksmrti.
Po obsazení republiky fašistickým Německem nadále vystupoval jako člověk statečný ,s citem pro řešení sociálních záležitostí. Vlastenectví pro něj nebylo již jen pouze planým pojmem. Příkladem může být zápis z　městské rady ze dne 6. 10. 1939, kpožadavkům okupantů na přejmenování ulic po německých státnících. Z　pozice starosty dává zamítavé stanovisko sodůvodněním , že : „……. ulice v Dobříši jsou pojmenovány po Českých státnících a není nutné je měnit !” . Dále městská rada zamítla požadavek na vytvoření nového krajanského německého spolku stím “že zde již působí jihočeský spolek a není potřeba jiný.” Stejně zamítavě se postavil kpožadavkům na zakoupení busty protektorátního prezidenta Háchy. Podobných výčtů by tu mohlo být ještě mnoho.
Čtvrtého června 1942, týden po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, byla dokončena na Dobříši instalace městského rozhlasu po drátě. Než jej však stačili slavnostně vyzkoušet ,objevily se na náměstí vozy řišsko-německé policie (gestapa). Velení si zřídili vmístní škole, odkud prováděli razie vdomech a bytech na Dobříši. Hledali zbraně, pátrali po neohlášených osobách, či poznatcích o schvalování atentátu na protektora. Zástupci policie byli též vysláni do radnice, která se nacházela vč.p. 230 na náměstí. Zde kontaktovali starostu Adolfa Scharta, jako nejvyššího představitele města. Nařídili mu prostřednictvím městského rozhlasu vyzvat občany ve městě, aby se ihned odebrali do svých domovů. Mimodobříští se měli shromáždit v　sále místní Sokolovny. Po skončení výzvy starostu v　policejním autě odvezli do jeho domu na křižovatce Příbramské a Průšovy ulice (č.p. 490). Odkud ho ,podle svědectví sousedů, odvedli spoutaného do auta. Po poledni celý oddíl i se zatčeným Schartem odjel do Prahy. Velení policie nařídilo jeho manželce Otýlii a dceři Dagmar, aby se druhý den dostavily na velitelství gestapa v　Praze. S vědomím, že na ně nebylo uvaleno žádné obvinění , odjely se svršky pro svého manžela a otce. Zde však i ony byly následně zatčeny. Po třech týdnech státní rozhlas a noviny oznámily “že Adolf Schart, jeho manželka Otylie a dcera Dagmar byli popraveni v　podvečer dne 26. června 1942, na vojenské střelnici vPraze Kobylisích.”
Bratr a sestra Adolfa Scharta osobně ,i přes možné riziko žádali, na velitelství gestapa v　Praze o sdělení , za jaký přečin byly popraveni. Odpověď jim však byla zamítnuta a tak nad celým případem dodnes visí otazník. V　dobách tak zvané “Heydrichiády” však k　popravě stačilo pouhé podezření ze souhlasu k　atentátu, ze zesměšování. Následovaly popravy. Cílem bylo zlikvidovat české vlastence a českou inteligenci vůbec.

Ludvík Kopáček (1870–1948)

Člen Okrašlovacího spolku mezi lety 1904 - 1918 a 1931 - 1945. Dne 22.2. 2008 uplynulo již plných šedesát let, co nás opustil vrchní okresní rada ve výslužbě, bývalý jednatel archeologické komise československých věd a umění. dobříšský přední historik a autor mnoha knih a článků pán Ludvík Kopáček.
Narodil se v　Dobříši 10. října 1870 jako člen váženého rodu Kopáčků. Jeho členové vykonávali významné společenské funkce. Nejslavnější z　nich byl Jan Kopáček, primátor města Dobříše v　letech 1785 – 1816. Ludvík Kopáček vystudoval gymnázium v　Příbrami a právnická studia absolvoval ve Vídni a v　Praze, kde byl žákem historika dr. A. Rezka.
Několik let po návratu ze školy byl zvolen do funkce městského tajemníka v　Dobříši a od roku 1902 se stal tajemníkem dobříšského okresu. Tu vykonával až do roku 1928, kdy odešel do výslužby s　titulem vrchního okresního rady. Poté se mohl naplno věnovat své vášní pro historii okresu dobříšského.
Ludvík Kopáček celý svůj dlouhý život věnoval historii. Byl badatelsky i literárně činný přes 50 let. Je autorem značného počtu spisů, historických článků, studií a pojednání. Netýká se to jen　dějin našeho města, ale i 　dějin obcí okresu dobříšského. Napsal i několik dramatických her a pohádek: například “Jarní pohádka lesa” “O medovém srdíčku” a “Pod hrádkem dobříšským”. Jeho poctivá a cílevědomá badatelská práce byla uznávána i na vyšších místech. Ludvík Kopáček byl jmenován čestným členem naší tehdy nejvyšší kulturní instituce České akademie věd a umění. Pracoval řadu let jako jednatel její archeologické sekce. Ovládal latinu , hovořil plynně německy a částečně i francouzsky. Díky tomu mu bádání ve starých spisech nedělalo potíže. Vykonával též práci pro městský úřad , týkající se historie města, znaku nebo práv. Dotazy jím byly vždy řádně zodpovězeny . Byl výtečným malířem a své rukopisy, zvláště kroniku svého rodu, opatřil nádhernými malbami. Za své nejzdařilejší dílo považoval “Dobříšská privilégia”. K　jeho tak čilé a záslužné práci přispívala nemalou měrou jeho žena Olga Kopáčková, která mu zaručovala klidnou domácí pohodu, aby se mohl nerušeně věnovat své práci. Díky zhoršující se nemoci již mnoho let před smrtí neopouštěl svůj byt, ale přesto byl nadále velmi literárně činný. Kontakt se světem neztrácel díky svým přátelům, kteří jej navštěvovali. Poslední jeho spis “Z pamětí nejstaršího rodu Novoknínského” dokončil v　listopadu roku 1947 a věnoval jej své ženě, jako poslednímu členu starobylého mlynářského rodu Strnadů Novoknínských. Články, které připravil pro příbramský časopis Od stříbrných hor, však vycházely ještě rok po jeho smrti. Někdy počátkem měsíce února 1948 musel pan rada díky zhoršujícímu se zdravotnímu stavu ulehnout. Ještě stále věřil, že se jeho zdravotní stav zlepší a podaří se mu dokončit práci o staviteli, stavbě a výzdobě chrámu sv. Josefa v　Obořišti. To mu už čas nedovolil. Pán rada Ludvík Kopáček skonal v　neděli dne 22. února 1948.

MUDr. Blažej Václav Prusík (1884-1953)

Celým jménem Blažej Václav Prusík se narodil 29. 11. 1884 ve Výrově, maturoval v r. 1905 a promoval v r. 1910. V r. 1911 vypukla válka na Balkáně a doktor Prusík tam společně s　dalšími mladými lékaři odjel, aby léčil civilní obyvatelstvo, neboť smrt tam kosila nejen vojáky, ale i civilisty.
V　květnu 1914 se usadil na Dobříši jako pokladní lékař. Svojí první ordinaci měl v　čp. 77 “U bílého lva” na náměstí a pracoval jako lékař pro tehdejší okres dobříšský. V　době světové války pracoval ve zdejším lazaretu “Na nábřeží” (bývalé panské domky), kde léčil v　poli zraněné vojáky. Ti jej měli ve veliké oblibě, protože sám poznal hrůzy války, a tak, pokud to bylo možné, udržoval vojáky v　lazaretu po co nejdelší dobu, aby nemuseli jít zpět na bojiště. Po dobu 38 let léčil obyvatele našeho města i venkova, neznajíc únavy ani překážek a nemocní s　důvěrou navštěvovali jeho ordinaci, neboť jim věnoval veškerou lékařs- kou péči a nemajetným dával zdarma i léky. Rozdával obětavost a útěchu trpícím. Po dvacet let zasedal jako člen městského zastupitelstva v městské radě a pracoval pro rozkvět města. Zemřel 9. února 1953.

Brigádní generál Josef Beránek  (1892-1978)

Významný člen okrašlovacího spolku, byl jedním ze zakládajících členů znovu založeného okrašlovacího spolku v r. 1931. Narodil se 26.2. 1892. Byl původní profesí učitel a na počátku 1. svě. války musel do rakousko uherské armády. Se svým útvarem se tak dostává na východní frontu. V　březnu 1915 se mu podařilo přeběhnout a dostat se tak do ruského zajetí. Od června 1916 vstupuje jako dobrovolník do 1 čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husa. Při bitvě u Zborova 2 června 1917 velel v　hodnosti praporčíka nejprve četě úderníků a po smrti Vojtěcha Holuba velel 6. rotě 2 praporu. Od července 1919 vykonával funkci zástupce velitele 1 čs. pluku, kterému velel Karel Kutlvašr. Jejich útvar střežil významnou sibiřskou magistrálu, jednalo se o oblast : Krasnojarska, Kanska a Irkutska. Na podzim r. 1919 se stáhli do Vladivostoku, odkud byly organizovány transporty pluku domů. Československé hranice překročil 1. února 1920 a po návratu z　Ruska se rozhoduje v　pokračování vojáka s　povolání.
V　letech 1920 -1925 velel nejprve 23. pěšímu pluku, přičemž v　letech 1924 – 1925 absolvoval vojenská studia. Do roku 1932 již v　hodnosti plukovníka byl velitelem 28. pěšího pluku Tyrše a Fügnera. V　letech 1935 – 37 se stává velitelem v　hodnosti generála 22. pěší brigády Hvizdoslav. V　roce 1938 je s　touto brigádou v　době mobilizace přesunut na Slovensko. Po záboru pohraničí se stává velitelem 17. pěší divize a zároveň jako předseda delimitační komise pro východní Slovensko.
Po návratu do protektorátu se plně zapojuje do ilegálního vojenského hnutí Obrana národa. Se svou ženou Marii, rozenou Fričovou, se stěhuje na Dobříš. Zde úzce spolupracoval se svým švagrem Janem Fričem, který měl možnost získat zprávy o dění ve cvičišti SS na Sedlčansku a Benešovsku. Tyto zprávy poté předával generálu Karlu Kutlvašrovi.
V　březnu 1945 jsou v　blízkosti Dobříše vysazeny partyzánské desanty sovětské armády, s　jejichž velitelem plk. Petrovičem se přes četníka Borovičku udržuje oboustranná komunikace. 4. května se do jeho domu přesouvá část štábu s　plk.Bogunem a setrvává zde do druhého dne. 5. května , tedy v　době celonárodního povstání, jako nejvyšší důstojník na Dobříši vydává mobilizační rozkaz, na základě kterého se z　místních občanů zformovaly ozbrojené hlídky. Jako vojenský velitel Dobříše a okolí se zúčastnil složitého jednání s　veliteli jednotek SS, které od 8. května ustupovaly ze severozápadního cípu cvičiště SS přes Štěchovice – Nový Knín – Dobříš a dále na jihozápad. Větší problémy nastaly až elitní jednotky SS Kampfgruppe Wallenstein, která začala ustupovat když do Prahy dorazila Rudá armáda. Tyto jednotky způsobily na Dobříšsku nejvíce škody a na jejich hlavu spadá většina mrtvých z 9. na 10. května. V　této pozici setrval do 16. května kdy je rozpuštěn Strážný oddíl.
Ještě koncem měsíce června 1945 se generál Beránek stává velitelem 6. armádního zboru, díky čemuž se stává aktérem událostí, které jen měsíc po válce mohla vyústit ve válku bývalých spojenců Polska a Československa o sporné území Těšínska. U tohoto sboru setrval až do r. 1947. V　roce 1948 je po únoru předčasně penzionován a vrací se spět na Dobříš. Není mu však díky předčasnému důchodu uznána penze v　plné výši a tak si musí přivydělávat jako pomocný dělník v　JZD Dobříš. Brigádní generál ve výslužbě umírá 5.11. 1978 na Dobříši ve věku 86 let.

Bohumil Šmejkal (1895-1980)

Člen Okrašlovacího spolku mezi lety 1932 - 1948. Narodil se 3.7. 1895 jako jedno zdevíti dětí. Za 1. svět. s války sloužil u 102 pěšího praporu vBenešově. Na frontu však neodešel, ale sloužil jako lapiduch v zázemí.　Po válce se vyučil u svého bratra Emanuela Šmejkala vHodoníně jako fotograf. Vroce 1921 se oženil sMarií ( roz. Koubkovou) na Dobříši si otevírá fotografický ateliér.
Za 2. světové války se plně začleňuje do protifašistického odboje a stává se členem odbojové skupiny “Srp a kladivo” ,která mezi lety 1942-1943 pod velením Josefa Kadlece operovala na Dobříšsku. 24.4. 1943 se podařilo skupině vykolejit vlak mezi Starou Hutí a Mokrovraty. Odbojová skupina měla také na svědomí pokus o atentát na říšského protektora Kurta Daluega. Bomba byla 3.7. 1943 nastražena na silnici Dobříš – Praha. Doba exploze však byla špatně vypočítána a bomba vybuchla dávno potom co automobil protektora projel. Dne 12.11. se gestapu podařilo vysledovat spojku Annu Kiliánovou, u které bylo později nalezen seznam členů jednotlivých odbojových skupin, mezi nimiž byli i členové skupiny “Srp a kladivo”. Mezi 13.-17. listopadem dochází k　masovému zatýkání všech lidí ze seznamu. I Josef Kadlec je zatčen a vdubnu 1945 byl ubit vBuchenwaldu. Bohumil Šmejkal naštěstí na zmíněném seznamu nikterak nefiguroval, a tak se vyhýbá zatčení .
Od 26.3. 1945 se stává ve spolupráci četníkem Borovičkou spolupracujícím členem partyzánského paradesantního oddílu “Fakel” pod velením plukovníka Boguna Petroviče, pravým jménem Jakova Alexejeviče Kozlova a zásobuje je oděvy a potravinami.
Paradesantní výsadky ze Sovětského svazu byly vysazeny vpočtu deseti skupin. První ztěchto výsadků proběhl 25. března 1945. První byly “Pátrač” (Poznancy) a “Pochodeň” (Fakel), následujícího dne “Příboj” (Priboj). 27.3. “Hrom” (Grom), “Vichřice” (Škval), “Sever” a “Praha”, následovali “Uragan 1” a “Uragan 2”. Poslední znich byl vysazen “Smrt fašismu”. Partyzánské skupiny měly hlavně úkol zpravodajský a diverse byly prováděny jako druhotné. Partyzánská skupina “Fakel” se měla spojit sčeským odbojovým hnutím a připravit místa pro další seskoky.
Při květnové revoluci i nadále úzce spolupracuje s　plukovníkem Petrovičem jako stálý doprovod a dokumentarista. Díky této jeho činnosti se do dnešních dnů zachovalo na tři sta dobových fotografií jenž dokumentují dění vkvětnových dnech na Dobříši.
Po válce nadále setrvává jako zakladatel hokejového klubu HOSK Dobříš a Autoklubu republiky československé. Dále pak členem výboru Sokola Dobříš a několika dalších tehdejších spolků.Po únoru 1948, kdy státní moc ovládla komunistická strana, byl zbaven všech těchto funkcí a vyloučen ještě ze třiceti dalšími bratry ze Sokola. Jako důvod: od r. 1946-48 negativní postoj k　lidově demokratickému zřízení. Od r. 1948 mu byl zestátněn fotografický ateliér a nadále je perzekuován. Na doporučení tehdejší komunistického národního výboru byl r. 1950 ve svých 55 letech povolán na vojnu kPTP (Pracovní technické prapory) do Mimoně pod Ralskem, kde bylo takových stovky – rolníci, živnostníci, doktoři, kněží a důstojníci ze západních armád. Tam si pobyl dva roky, přičemž byl propuštěn až na zápal plic. Po vyléčení v　nemocnici a návratu do civilu byl však již po 14 dnech zatčen a uvězněn. Údajně za spolupráci sjeho přítelem J. Matlachem, obviněném z tří velezrad. Po roce byl propuštěn z　vazby bez prokázaní viny. V　žaláři se mu však opětovně zhoršil zdravotní stav a po propuštění a dalším lékařském vyšetření byla zjištěna tuberkuloza. Byl proto poslán do plicního sanatoria primáře Šírka v　Jincích, kde si pobyl další tři roky.
Zbytek života strávil se svou ženou na chatě u Županovic, kde choval králíky a včely. Zemřel 28.8. 1980 ve věku 85 let.

Alois Rys (1909-2000)

Člen Okrašlovacího spolku mezi lety 1932 - 1948. Od r. 1946 posledním předsedou před rozpuštěním. Po válce se pokoušel obnovit naplno jeho činnost, ale musel sledovat jeho zánik po r. 1948. Narodil se 25. 10. 1909 na Dobříši v　rodině pekaře , sedláka a jednoho ze zakladatelů Sokola na Dobříši. Po obecné škole odešel studovat Obchodní akademii v　Praze Karlíně. Zde se naplno projevila jeho celoživotní záliba ve fotografování. Po škole nastupuje na vojnu a absolvuje jí v　hodnosti poručíka. Po odchodu zarmády nastupuje v　r. 1935 jako zaměstnanec záložny na Dobříši. V　roce 1935 se oženil s　Marii Švagrovou, dlouholetou kamarádkou s　nichž se seznámil již ještě před školou v　dorostu Sokola. S　ní pak ještě před svatbou a pak i po ní procestovali takřka celou Evropu, počínaje Francií až Tureckem.
Ještě před válkou se stává ředitelem záložny na Dobříši a místo náčelníkem Sokola.V roce 1939 se jim narodila jejich první dcera Milena Po německé okupaci v　r.1939 vstupuje do sokolského odboje, ale po zatčení náčelníka Klicha a těžké nemoci z　které se plně vyléčil až v　r. 1942 po Velikonocích, se pokouší opětovně spojit s　vedením přes svého přítele Tondu Oktábce ze Staré Hutě a nabízí svou pomoc. Asi za měsíc je Oktábcem požádán zda by nemohl půjčit svoje kolo a dopravit jej do Prahy, ale s　tím, že o něj zřejmě přijde. Koncem týdne jede tedy na svém kole do Prahy, ale je odmítnut s　tím, že již kolo mají. Tak se otočil a vrátil se domů, bylo to pro něj ohromné štěstí, protože to druhé kolo bylo od 21. června vystaveno v　Praze a na několika místech v　protektorátu. Bylo to kolo na kterém přijel jeden z　atentátníků k　místu, kde byl později spáchán atentát na říšského protektora Heidricha. Jeho kolo bylo po celém Dobříšsku dostatečně známo, takže by jistě někdo mluvil. Po „heidrichiadě“ bylo jeho napojení na sokolský odboj definitivně odříznuto a do konce války se mu jej již nepodařilo navázat.
Po rozpuštění Sokola zakládá s　přáteli sokoly divadelní dramatický spolek “Tyl” v　kterém působil po celý zbytek války jako pokladník. Po seskoku parašutistů se pokouší s　nimi navázat kontakt, ale bezúspěšně.
Pátého května se stává jako poručík v　záloze zástupcem velitele polní stráže, strážného oddílu na Dobříši. Po odchodu Emanuela Řezáče sedmého května, jejím velitelem. Již po příchodu sovětské armády naráží na první známky nástupu komunistů k　moci. Toto je prozatím zastíněno narozením jeho druhé dcery Hany. Po únoru 1948 je zbaven funkce ředitele záložny a je přeložen do spořitelny v　Příbrami, kam dojíždí denně až do důchodu. Krám i dům rodiny Rysů je zestátněn, ale je jim dovoleno v　něm nadále bydlet. V　roce 1949 se Rysům narodila jejich třetí dcera Zora. Kvůli rekonstrukci domu se stěhují do nově postaveného domu za sokolovnou. Vdůchodu pomáhá jako přidavač na stavbě  „čtrnáctipatráku“. Po dokončení rekonstrukce domu je jim návrat zpět znemožněn. Po roce 1989 mu je dům vrácen vrestituci , ale stále se ještě nemohou do něj díky nájemníkům vrátit zpět. Nakonec se však dočkal návratu do svého rodného domu a ve zbytku života se zabývá sepisování svých pamětí. Alois Rys umírá 23.9. 2000 ve věku 91 let.